Když si dáte k narozeninám Lofoty

Píše se červenec 2018.

Kromě výšek, srázů a všech míst odkud můžu spadnout se taky bojím vody, kde nevidím na dno. Takže po přípravě v Tatrách jsem vyrazila na Lofoty a následně jsem se doslova ponořila do freedivingu. Můžu říct, že když se teď zpětně dívám na fotky z výletu do Norska, trochu zase nechápu, jak jsem to mohla dát.

Přála bych Vám vidět, jak se mi klepaly nohy, když jsme ve zdraví slezli z tohohle výšlapu zpátky dolů. Ta první fotka je z výstupu na Skradalstinden 771m.n m. Což není žádná extra výška, pokud jí nezdoláváte na pár kilometrech. Děkuju za skvělý fotky Michalovi Guzimu a Kubovi Krulišovi. Je víc než luxus cestovat v takhle fotogenickém prostředí se dvěma fotografy. Ani by mě nenapadlo si přát takovou třešničku na dortu. Navíc, kdo by nechtěl fotky, na kterých se líbíte sami sobě. Rozhodně stojí za skouknutí práce obou kluků! Michalův blog a stránky najdete tady www.michalguzi.com

Jakubovu práci najdete na https://jakubkrulis.cz/ Mám ráda práci obou dvou i ten rozdílný pohled na svět a zápal do zachycení okamžiků.

Na začátku celé téhle výpravy jsem se bála i objednat letenky. Nikdy jsem sama nikam neletěla, nikdy jsem nikde neobjednávala letenky a vyrážela jsem na místa, kde jsem vůbec netušila, co mě čeká. Jediné, co jsem cítila bylo to, že tam prostě mám jet. Prostě jet a neřešit to.

Takže Norsko bylo pro mě o sebrání odvahy a vykročení z komfortní zóny už od začátku. Je potřeba takové věci dělat. Rozhodně ano. Pomohlo mi to mnohem víc poznat sebe a kromě všech zážitků a úžasu nad krásou Norska jsem se vracela s pocitem, že pro mě v tom pohodlíčku Čech už nebude problém říct ne. Nastavit si hranice. Říct si o to co a jak potřebuju.

Díky Norsku a i Vám oběma kluci. Bez Vás obou bych neudělala tak obrovský skok k sobě.

Teď, tady v Čechách stojím před další zkouškou odvahy. Hranice si držím, nicméně přichází čas na změnu. Začít otevřeně žít sebe v těch starých systémech a vzorcích tady, doma. Mezi lidmi, kteří mě nějak znají. Mám strach odhalit se, ikdyž vím, že to prostě jinak nepůjde, protože jinak půjdu proti sobě a budu si tím ubližovat.

Teď bych klidně radši znovu vylezla na ten strmý sráz na Lofotech. To mi věřte.

Postavit se za svojí identitu, kterou jste konečně vyhrabali z módu "slušná, hodná a poslušná holka" a dělat bláznivé věci. Být jiná a možná šílená pro své okolí. Třeba taky milovat svůj život, ikdyž se pořád trochu bojíte, jak tohle šťastné šílenství přijme Vaše okolí.